Konec války na Moravě

Akce k výročí osvobození

Heslo na transparentu je výmluvné. Historii nelze přepisovat. Foto: Edgar Pachta

V květnu 1945 skončila v Evropě druhá světová válka. Již počátkem dubna 1945 vstoupila vojska našich osvoboditelů na jižní Moravu, a sváděla zde tvrdé boje v rámci tzv. Bratislavsko-brněnské operace. I letos, po 77. letech, jsme si tyto události – alespoň v rámci možností – opět připomněli.

Edgar Pachta, válečný zpravodaj

Autor příspěvku a válečný zpravodaj v uniformě styčného důstojníka 1. bulharské armády (tvořila součást 3. Ukrajinského frontu). Jedinečnou funkci „válečného zpravodaje/dopisovatele“ užívám již řadu let – především ve spolupráci se společností Renata. Foto: Edgar Pachta

Akce a jejich pořadatelé

Slavnostní připomínky dnů, kdy byla naše vlast osvobozena, probíhaly nejen v Plzni, ale také a především na jižní Moravě – v okolí Brna a pak i v městě samotném. Obě akce měly jedno společné: Hlavní roli v nich hráli milovníci vojenské historie, oblečení do dobových uniforem, tzv. reenaktoři nebo též rekonstruktoři.

„Duchovní otec“ a hlavní organizátor připomínek osvobození na Brněnsku Dan Urbánek (vlevo) a vedoucí společnosti Štvanci, Robin Šlapanský. Foto: Edgar Pachta

Pestrý historický program pod souhrnným názvem Osvobození 1945/2022 probíhal o víkendu 7. a 8. května. Vzhledem k tomu, že jsem byl na obou akcích osobně přítomen, dovoluji si podat váženým čtenářům souhrnnou zprávu, doplněnou informacemi o dobových uniformách a výzbroji.

První ze série akcí probíhala v sobotu (7. 5.) v areálu Army Parku Ořechov, bývalém vojenském prostoru ležícím poblíž zmíněné obce, asi 20 km jihozápadně od Brna. Setkání reenaktorů spojené s rekonstrukcemi bojů z období 2. světové války mají v těchto místech již dlouholetou tradici, zaplňující dobře dvě desítky let. Letos – ovšem konečně bez zmatených „kovidových“ opatření – byla hlavním pořadatelem Společnost Renata, zastoupená majorem RKKA (RKKA – Raboče-kresťjanskaja Krasnaja armija; Dělnicko-rolnická Rudá armáda; obecně Rudá armáda) Danem Urbánkem (viz též: www.bojoveukazky.cz), ve spolupráci s KVH Osten (Martin Kyselka) a dalšími kluby. Několika vozidly (americké provenience, která byla v rámci Zákona o půjčce a pronájmu dodávaná i do SSSR) a PT kanonem přispěl rovněž KVH Markland Skalice nad Svitavou.

Všichni společně byli rovněž aktéry nedělního programu (8. 5.) v Brně, který zahrnoval pietní akt na Ústředním hřbitově, kolonu historických vozidel a závěrečné setkání s veřejností.

Ve společnosti našich bojových kamarádek a vedoucího KVH Markland, Drahoše Dostála (v uniformě čsl. zahraničního vojska). Foto: Edgar Pachta

Dlouholetá tradice

V sobotu bylo opravdu pěkné, jarní počasí. Poprchalo, a větřík nejenže honil po obloze mraky, ale také rozvíval do širého okolí pyly a vůně s nimi spojené. Prim zde hrál šeřík – květ symbolizující naše osvobození.

Mimochodem, víte, že si květy tohoto keře oblíbil i sovětský maršál I. S. Koněv, velitel vojsk, která nespala, nejedla, a od Berlína spěchala, aby zasadila závěrečnou ránu německým okupantům v srdci Čech? Když vojáci Rudé armády „v květnu čtyřicátém pátém“ vstoupili do Prahy, všude kvetly a voněly – šeříky. Pro ruského vojevůdce se staly symbolem konce války, a vzpomínka na ně – i na milou českou krajinu – ho provázela po celý zbytek života.

Sovětský výsadek na korbě středního tanku T-34. Jak je vidět, kvalitní německý samopal MP40 se – jako kořistní artikl – objevoval i ve výzbroji rudoarmějců. Foto: Roman Škvára

Brány Army Parku byly pro veřejnost otevřené již od rána, a „inflační“ základní vstupné 100 Kč, bylo na dnešní dobu skutečně zanedbatelné. Zanedbatelné i proto, že si návštěvníci nemohli stěžovat na nedostatek stánků s militantními produkty (ačkoli jich nikdy není dost) i občerstvením. Příjemné posezení – často v sousedství „vojáků“ – nabízela i stylová krčma. Kluci (a jistě i holky) od 5 do 100 let si mohli prohlédnout ukázku RC modelů vojenské techniky (i závodních aut), stejně jako skutečné exempláře čs. bojových vozidel z dob nedávných.

K historickým vozidlům patřilo také několik krásně zrenovovaných exemplářů civilních osobních automobilů, přejatých armádou, a tudíž opatřených příslušným označením. Zde Opel Olympia OL38, s emblémem v podobě skákajícího jelena, 46. pěší divize wehrmachtu. (O blatník se opírá spoluautor scénáře – Martin Kyselka) Foto: Tomáš Tuček

Několik neskutečně šťastných dětí se – mimo jiné – svezlo v bočním vozíku sovětského armádního motocyklu, jiné, větší, spolu s nostalgicky vyhlížejícími dědečky, absolvovaly projížďku v „bévépéčku“, obrněném pásovém transportéru BVP-1 Československé lidové armády.

Německá polní kuchyň má v Army Parku své pevné místo. V popředí armádní automobil VW 82 neboli KdF 82 „Kübelwagen“. Foto: Edgar Pachta

Německá kavalerie

To už se však blížila 13. hodina, a s jejím úderem spojená opravdová lahůdka v podobě nefalšované – kavalerie. Přítomnost koní na Ořechově, stejně jako v případě jakékoli jiné akce zaměřené na války „modernějšího“ období, bývá pro pořadatele noční můra. Z prozaického hlediska: Techniku, třebas i tank, po akci odstavíš (najít vhodné místo nemusí být až tak velký problém, zvláště pro tank), a pak už nic od tebe nechce. Koně musíš – ustájit, vyhřebelcovat, napojit, nakrmit, a bůhví co ještě; a taky po něm uklízet koblížky …

Až do r. 1943 patřila k výzbroji německých kavaleristů i šavle. Kopí odložili ještě před válkou. Foto: Edgar Pachta

Letos v Ořechově se to ovšem podařilo, mj. i proto, že naši čtyřnozí kamarádi zde byli jen dva. O to hodnotnější však byla jejich execírka. Členové Divadelní a kaskadérské společnosti Štvanci seznámili diváky se zajímavou a málo známou skutečností, že ještě za 2. světové války mělo aktivní kavalerii nejen Polsko či SSSR, ale také Německo.

Jezdec wehrmachtu v polní čepici M43. Foto: Roman Škvára

Koně a koňské síly vůbec hrály v německém pozemním vojenství po celou válku významnou roli. Ačkoli o mechanizaci německých zbraní snili generálové i nejvyšší vedení v čele s „Vůdcem“, nedařilo se jim tuto vizi uskutečnit, takže až do konce konfliktu (navzdory propagandě) byly německé ozbrojené síly z velké části odkázány – na koňské síly, přepravující dělostřelecké soupravy, muniční káry, futráž, sanitu atd., podobně jako v dobách minulých.

Německá armáda měla ovšem jezdectvo, které v ničem nezaostávalo za svými protějšky v ozbrojených silách jiných států. Navíc, zde vycházelo z bojových tradic kyrysnických, dragounských, husarských a dalších regimentů 18. a 19. stol. Upomínkou na hulány bylo téměř 3 m dlouhé kopí, které do výzbroje říšského jezdectva patřilo ještě před válkou. A že s ním němečtí jezdci uměli zacházet, mohli vidět právě návštěvníci „ořechovské“ akce. Více než povolaní „Štvanci“ také předvedli výcvik boje se šavlí, jehož pravidla se (v podobě „stínání hlav“ – hlávek zelí na kůlech apod.) po staletí nezměnila, dále přeskakování hořících překážek, drezúru koní atd.

Z ukázky výcviku jezdectva wehrmachtu. Foto: Tomáš Tuček

Na základě trpkých zkušeností z Velké války také němečtí kavaleristé prodělávali pěchotní výcvik. K tomu byli vyzbrojeni karabinou s bodákem. Nicméně, u sedla měli nadále připnutou šavli, kterou definitivně odložili až v r. 1943. Tehdy, v době, kdy hromadné vraždění nabývalo neuvěřitelného rozsahu, i velitelé ze „staré školy“ museli uznat, že jezdec nemůže v trysku, s napřaženým mečem ztékat kulometná hnízda; svého rychlého, hbitého, nehlučného koně však mohl nadále využívat k průzkumu, výzvědám, či kurýrním účelům.

Vážnými soupeři – nejen – německých jezdců byli sovětští kozáci. Zde kubáňský kozák předvádějící tzv. „flankirovku“, tanec s charakteristickými šavlemi kavkazského původu – šaškami. Foto: Tomáš Tuček

Ústupová bitva

Po tom, co bychom mohli nazvat „koňskou execírkou“, se ovšem již schylovalo k samotnému vrcholu programu, který je vždy předmětem netrpělivého očekávání návštěvníků: k bojové ukázce.  Nelze pochybovat o tom, že i letos – stejně jako předtím – dopadla úspěšně. Vždyť ji také měli „pod palcem“ organizátoři na slovo vzatí, s dlouholetými zkušenostmi a velkými znalostmi dobových reálií. A tak asi 800 nadšených diváků na „ořechovském cvičáku“ opět zhlédlo inscenaci bojů mezi sovětskými a německými vojsky, tak, jak mohly probíhat na samém konci strašné války.

Nástup sovětské pěchoty před velitelem (Radimem Dufkem). Foto: Tomáš Tuček

Prvním krokem k navození autentické atmosféry bylo, když se z reproduktorů ozvalo hlášení protektorátního rozhlasu, informující o náletu spojeneckých bombardérů – tentokrát směřujícího do středu Německa. Pak se na prašné cestě objevila hlídka německého polního četnictva na motocyklu BMW s bočním vozíkem. Krátce poté přijela nákladní auta, z nichž vyskákali vojáci wehrmachtu a Zbraní SS, a pustili se do hloubení zákopů. Z opačného směru dorazila další německá kolona (její součástí byla i osobní auta), posílená typickým polopásovm transportérem Sd. Kfz. 251 (u nás důvěrně známým jako „hakl“).

Transportér Sd.Kfz. 251, známý jako „hakl“. Foto: Tomáš Tuček

Z auta vybíhá velitel kolony, nervózně mávající velkou mapou. Jeho ústa chrlí nevybíravá slova na adresu vojáků, hloubících zákopy. „Jste banda idiotů! Proč se tady zdržujete, když máme v patách Rusy? Okamžitě všeho nechte, a rychle pryč! Stahujeme se do kratších pozic!“

Příjezd důstojníka wehrmachtu udělal přítrž snahám zakopat se … Foto: Tomáš Tuček

Unavení vojáci znechuceně odhazují nářadí a nastupují do svých vozidel. Všechno spěchá na západ, kde jsou Američané. Vyhlídky na živoření v sovětském gulagu nejsou nikterak příjemné. Na scéně se objevuje jízdní patrola wehrmachtu, ale i ta rychle mizí, když na obzoru spatří blížící se jednotky Rudé armády.

Události berou rychlý spád. Sovětští průzkumníci v autech i na motocyklech prohledávají pozice, které před chvílí opustil nepřítel. Ten se ale po chvíli vrací a podniká zoufalý protiútok. Útěk na západ se nezdařil: německá kolona cestou narazila na další sovětské síly. Vojáci obou stran jsou na nějakou chvíli překvapeni, bez váhání se však kryjí za stromy, v úvoze i v zákopech. Prostor je zahlcen palbou z pušek i automatických zbraní, prim hrají kulomety – sovětské, Maxim vzor 1910 a Děgťarev DP (díky svému talířovitému zásobníku přezdívaný „gramodeska“), stejně jako německý MG42.

Příslušníci W-SS s kulometem MG42. Foto: Roman Škvára

Prudká bitva se přelévá z jedné strany na druhou, zasahují i protitankové kanony; německý obrněnec zřejmě inkasoval zásah, jak naznačují šlehající plameny a sloup černého dýmu. O konečném výsledku rozhoduje sovětský střední tank T-34/76, který se s vyjícím motorem a skřípějícími pásy sune přes přírodní překážky. Jde o zajímavý, dnes již poměrně vzácný exemplář s kratším 76mm kanonem a menší věží. V průběhu války jej nahrazoval typ s výkonnějším kanonem ráže 85 mm.

Sovětští střelci a opěšalí kozáci podnikají energickou zteč, doprovázenou mohutným „urrá!“. Zbytky německých vojáků se ještě chvíli brání, pak se ale postupně vzdávají na milost a nemilost vítězům. Boj utichá, z nehybných těl, ležících mezi svěží trávou, vyprchává život. Padli na samém konci války, snad jen několik hodin před uzavřením příměří …

Střelecká pěchota Rudé armády v akci. Foto: Tomáš Tuček

Naši „mrtví“ reenaktoři však po chvilce vstávají, oprašují si uniformy a připojují se k svým druhům, aby zaujali předpisové formace a pozdravili se s nadšeně aplaudujícím publikem. Program tohoto dne pozvolna končí. Všichni si odnášejí hodnotné zážitky, obohacené o důležité poselství účinkujících i pořadatelů: Dnes – tak jako vždy – to bylo všechno jen „jako“. Našim cílem není propagovat válku. Naopak, proto, že lidé mají krátkou paměť, chceme jim připomínat to, co se dělo před osmi dekádami, a co se již nesmí opakovat!

Kubáňští kozáci Rudé armády v polních uniformách, ovšem s typickými čapkami, kubáňkami nebo astracháňkami. Výzbroj často tvořil výkonný samopal PPŠ 41. Foto: Roman Škvára

Zbraně a technika v centru Brna

Zlatým hřebem oslav osvobození byla neděle 8. května, opravdu svátečním jarním počasím. Ačkoli pietní akt na brněnském Ústředním hřbitově proběhl skromně – bez hudby, letos dokonce i bez vlajek (chyběla i ta česká) – podařil se pořadatelům na dnešní dobu skutečně husarský kousek. Díky jednáním s různými zastupitelstvy a institucemi domluvili průjezd kolony historických vozidel obou znepřátelených stran centrem Brna, s konečnou na Náměstí Svobody.

Autor článku před pomníkem padlých osvoboditelů na Ústředním hřbitově v Brně. Pro tuto příležitost jsem zvolil vycházkovou variantu uniformy, doplněnou šavlí. Foto: Edgar Pachta

Je smutné, že vzpomínkové akci k výročí osvobození tentokrát odmítla poskytnout záštitu primátorka města Brna p. Markéta Vaňková (za ODS), a hrozilo, že proti asi 80 uniformovaným aktérům každou chvíli zakročí Policie ČR. Nicméně přes počáteční nervozitu všechno dopadlo více než dobře. Cestou nás zdravili chodci řidiči aut, v cíli naší cesty jsme se setkávali jen s příznivými ohlasy brněnských občanů i zahraničních studentů a turistů. Pozitivně nás přijali i naši národní hosté z Ukrajiny – jistě i proto, že kolona reprezentovala v neposlední řadě vojska 2. Ukrajinského frontu patřícího k Rudé armádě, která měla lví podíl na osvobození nejen jižní Moravy, ale i celé naší země. V družné atmosféře tak děti obdivovaly zbraně a vozidla, maminky se nechávaly fotit s „vojáky“, tatínci vedli rozpravy o současné situaci i minulé válce, v níž padl nebo byl raněn nejeden z jejich předků.

Bojová technika, výzbroj i reenaktoři na brněnském Náměstí Svobody budili oprávněnou pozornost i obdiv veřejnosti. Foto: Edgar Pachta

Bez rozdílu řeči a státní příslušnosti jsme si všichni uvědomovali, že lidé si mohou porozumět bez užití násilí, a že války jsou vlastně jen dílem chamtivosti a bezohlednosti osob na nejvyšších politických postech, které kladou své osobní ambice nad zájmy občanů, kteří do nich vkládali důvěru.

Díky tomu všemu nedošlo (možná k zlosti mnoha sluníčkářů) na brněnském korzu ani jinde k žádným incidentům, a policisté, doprovázející kolonu, mohli jen zajišťovat plynulost dopravy, za což jim patří naše poděkování.

V centru Brna se k nám připojili další přátelé. Vedle poddůstojníka Rudé armády zde stojí (zleva) příslušnice britské zdravotní služby, italský střelec – bersaglier – a příslušníci francouzské Cizinecké legie (v „letním vycházkovém“). Foto: Edgar Pachta

Výzbroj a výstroj jednotek

Je samozřejmé, že všichni reenaktoři, kteří se letošní akce zúčastnili, zastávají k uniformám a výzbroji daného období co nejzodpovědnější přístup. Základem je ovšem uniforma samotná, vč. jejích maskovacích variant, což najdete i na stránkách našeho e-shopu, pod heslem wehrmacht oblečení atd.

Ovšem k tomu, aby uniforma vypadala co nejvíce autenticky, přispívají také nejrůznější insignie, zdobící hruď a rukávy. Na květnové akci jsme tak mohli spatřit pěkné exempláře sovětských i německých řádů, medailí a odznaků.

Vzhledem k tomu, že sehnat originální kousky není vždy snadné, a někdy se jejich ceny pohybují poměrně vysoko, lze si vypomoci pěkně provedenými replikami. Platí to zejména o německých vyznamenáních v podobě různých variant válečného kříže, bojových odznaků, stuh, rukávových pásek apod., které nabízí také náš e-shop. Najdete zde rovněž bohatou nabídku replik stříbrných prstenů.

Nádherná ukázka předpisových uniforem wehrmachtu. Spojařka ženských pomocných služeb (Wehrmacht Helferinnen) a podplukovník pěchoty. Všimněte si Železného kříže a bojových odznaků na jeho hrudi. Foto: Tomáš Tuček

Podobně tomu je i s výzbrojí. Ne každý, zejména když s reenactmentem teprve začíná, má možnost pořídit si originální palnou zbraň, ačkoli jsou dnes k mání druhoválečné zbraně v airsoftovém provedení.

Poddůstojník s odznakem protiletadlového dělostřelce a stuhou k Železnému kříži. Foto: Tomáš Tuček

Nicméně, podobně jako v případě odznaků, existují i věrohodně zpracované repliky zbraní, které sice nestřílí, ale také k nim nepotřebujete zbrojní průkaz. Kromě automatických pistolí, určených zejména pro důstojníky a vyšší poddůstojníky, jde o palné zbraně s dlouhou hlavní. Z této kategorie můžeme vzpomenout karabinu Mauser 98k, velmi kvalitní a spolehlivou zbraň, která sloužila ještě dlouho po skončení války, nebo samopal MP40, důvěrně známý z mnoha filmů. K posledně jmenované zbrani připomínám, že – navzdory filmové licenci – nestříleli z ní vojáci jen „od pasu“, ale mnohem častěji, kvůli míření z ramene, což umožňovala sklopná opěra.

Pěšák W-SS s karabinou Mauser 98k v akci. Kromě sumek s náboji měli pěšáci na opasku bodák a polní lopatku (oboje pro boj muže proti muži), za opaskem nosili zastrčen minimálně jeden granát. Foto: Roman Škvára

Ve výzbroji německých vojáků se objevoval i kořistní sovětský samopal Špagin PPŠ 41, oblíbený díky své jednodušší konstrukci, vyšší odolnosti a větší kapacitě zásobníku. Pro srovnání: zatímco zásobník MP40 pojal 32 nábojů (ráže 9 mm Parabellum), do bubnového zásobníku PPŠ-41 se jich vešlo – 71 (ráže 7,62 x 25 mm Tokarev).

Sovětští gardoví střelci s charakteristickým odznakem na pravé straně hrudi. Před sebou mají malou výstavku pěchotních zbraní. Zleva: pět pušek Mosin-Nagant vz. 91/30; samočinná puška Tokarev SVT-40;  karabina Mosin vz. 44. Foto: Roman Škvára

Skutečnou lahůdkou však je německý kulomet MG34, jeden z nejlepších kulometů 20. století. Jako jeden z prvních svého druhu byl navržen tak, aby sloužil jako útočná zbraň, opřená při střelbě o dvojnožku, nebo podpůrná zbraň, střílející dlouhými dávkami, umístěná na stabilním podstavci. V obou těchto úlohách se osvědčil, zejména poté, co se v roce 1936 stal zavedenou zbraní německé armády.

Nevýhodou kulometu MG34 byla jeho výrobní náročnost. Proto byl později vystřídán typem MG42, který se poprvé objevil v r. 1942 na bojištích Východní fronty i v Severní Africe. Až do konce války byla tato vynikající zbraň postrachem spojeneckých vojáků na všech válčištích.

Samozřejmě, že kulomet MG34 se udržel ve výzbroji i po roce 1942. Zde je několik základních technických dat této zajímavé zbraně:

Obsluhu zbraně tvořili dva muži: MG Schütze 1; MG Schüthe 2 (1. a 2. kulometčík).

Zahraniční rekonstruktor při střelbě z MG34. Foto: archív autora